so you could have the good.

9. září 2012 v 20:31
It's like you're screaming, and no one can hear
You almost feel ashamed
That someone could be that important
That without them, you feel like nothing
No one will ever understand how much it hurts
You feel hopeless; like nothing can save you
And when it's over, and it's gone
You almost wish that you could have all that bad stuff back
So that you could have the good



četla jsem si starý články. ty nejstarší, od minulýho září, od doby, kdy jsem poznala přítele. bývalýho.
už mi to leze na mozek. na konci prázdnin jsem se cítila tak..volná. jenže stačilo parkrát ho potkat a nemůžu na něj přestat myslet. potom všem jsem vypnula myšlenky, nejen na něj, tak nějak na všechno, ale když jsem vzpomínala na ten celej rok, kdy ho znám..
z těch starejch článků jde poznat, jak hrozně mi změnil život. zní to pateticky, ale vážně jsem se s ním změnila. už skoro od začátku ale tam jsou i ty pochyby (myslí to vážně? stojím za to? mám se zkusit nebát? mám mu věřit? dokážu milovat? zasloužím si to vůbec?), sebenenávist a deprese. on to jenom potlačil. ale nikdy mi nebylo 100% dobře. když se mě o pár měsíců později ptal, jestli jsem s ním alespoň šťastná, odpověděla jsem, že nejsem, že nejsem šťastná nikdy. a to se divím, ale vážně jsem byla upřímná. i když v tý době jsem byla asi dost.. líbilo se mi, co ze mě dělal, jaká jsem byla kvůli němu. lepší. někdo.
postupně ale to počáteční něco začalo mizet a já opět viděla "realisticky" skrz černý brýle, i když v tu dobu nebyly černý tak tmavě. jeho lichotky mi přišly přehaný, přece nejsem tak úžasná a nemůže mě milovat, to prostě nejde, určitě to nemyslí vážně; říct mu co cítím jsem mu taky nedokázala, přece mu nebudu říkat že ho miluju, když ho asi nemiluju, nemůžu ho přece milovat, když nevím jak se cítím, kdyby jo, byla bych si jistá, nemůžu ho milovat, copak si to zasloužím? a tak bych mohla napsat knihu o tom, jak nechat samu sebe zničit to, na čem mi záleželo nejvíc, to jediný, co jsem kdy chtěla. jak klamat toho druhýho i sebe. jak být zmatená. jak se nenávitět a ostupně ty negativní pocity nechat přebít ty hezký. jak ubližovat, jak čekat, až to vyšumí a on to skončí, protože mě to dusí, protože nejsem schopná komunikovat a říct mu, o co jde.

psala jsem: "M. mi opakuje, jak jsem úžasná, že je mu se mnou krásně a že mě miluje. A já? usměju se, dám mu pusu a tím to končí. Nemám pocit, že bych ho milovala. Ne že bych ho neměla ráda, je mi s ním skvěle, kvůli němu jsem celkem v pohodě, je hrozně hodnej a tak. Chci s ním být. Ale něco tomu prostě chybí, z mojí strany teda. Asi jsem moc zahleděná do sebe.
O co jde? Asi vím. Nenávidím sama sebe. Jak bych si pak mohla vážit někoho, kdo mě miluje?
Dokážu vůbec s někým být, milovat ho?"
to mluví za vše.
psala jsem, že s ním nemůžu být, že ho nemůžu vystát, bylo to protože jsem nemohla vystát sama sebe a on mě miloval. jak mohl milovat něco, co já tak nenávidím? "nemohla jsem ho vystát" , ale stejně mi bylo stokrát líp s ním, než když jsem se mu vyhýbala - jako všem ostatním.
chtěla jsem to skončit a žít, ale nakonec to udělal on a já přestala žít úplně. opět.

ale vím co. byla jsem pitomá; jsem.
to něco, co mě zezačátku nakoplo, co mě nutilo žít a mít z něčeho radost, byla zamilovanost. byla jsem tak moc blbá a slepá, že jsem neviděla pravdu? byla jsem vážně moc zahleděná do svejch problémů a do obav o to, že nejsem schopná nikoho milovat, že jsem si nikdy neuvědomila..že ho vážně miluju?

protože.. uvědomila jsem si jednu věc.
lhala jsem mu. není to pravda. to, že nejsem nikdy šťastná. to, co se za můj život nejvíc podobalo štěstí, alespoň co si pamatuju, byly chvíle, kdy jsme příjemně unavení (určitě je jasný v jaký situaci) leželi vedle sebe na posteli pod dekou a já se k němu mohla zboku přitisknout, tělo na tělo, jednou rukou ho obejmout, zavřít oči a..být šťastná.
 


Komentáře

1 S. S. | Web | 11. září 2012 v 21:47 | Reagovat

Děláme ukvapený závěry.
Všechno je na hovno, stejně mi není fajn, tak je jedno, co udělám.. nebude to lepší.
Já jsem se svým přítelem teď přes čtyři měsíce. Tak dlouho jsem nikdy s nikým nebyla.
A ať to zní jakchce hloupě, nevím, jestli ho miluju. Jednou, dvakrát jsem mu to řekla, když jsme někde byli a pili jsme. Ale jestli jsem to myslela vážně, asi v tu chvíli jo, jinak bych to přece neříkala, ne?
Nic jako s ním jsem nezažila.. Stanovali jsme spolu, chodili na dlouhý procházky,  debatovali o politice a světonázorech, filozofii a našich depkách. Bláznivě jsme se milovali při západu i východu slunce, pili jsme víno na osvětleným mostu plným spěchajících lidí a bylo nám skvěle. Zhulili jsme se, bláznivě se smáli a plánovali společnou budoucnost.
Hladil mě po vlasech a utíral slzy, když jsem měla problémy a držel mě v náručí, ikdyž jsem ho chtěla odehnat.
Poslední den práznin jsme seděli na kolejích a on přes slzy říkal, jak hrozně se bojí, že mě ztratí.

I přesto si nejsem jistá.
I přesto pochybuju.
I přesto nejsem nikdy šťastná.

Where is a mystake?

Inside me..

2 S. S. | Web | 11. září 2012 v 21:48 | Reagovat

promiň za to :D nějak jsem se rozepsala

3 KayaSc. KayaSc. | Web | 15. září 2012 v 12:03 | Reagovat

Jak můžeme někoho milovat, když on miluje někoho koho nenávidíme.

Nerada si čtu své staré příspěvky.

Nevím, ... .
Vždy si to uvědomíme až pozdě? Vždy budeme utíkat, stranit se a pak litovat?
nikdy se v sobě nevyznáme?
ztracení.

můj M. mi psal jestli to nechci zkusit znova. - ne nechci, zůstaneme přáteli.
a klukovi, s kterým bych chtěla být řikám to samí.

ať už nám budou říkat cokoli, lichotit jakkoli. Nikdy tomu nebudeme věřit, když nezačneme aspoň trochu věřit sami sobě.
..
nevim..
je to shit.

výčitky z promarněných vztahů, situací, všeho.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.