apatie.

13. června 2012 v 15:44
zítra se jdu ukázat do školy, potřebuju si napsat nějaký písemky a z něčeho budu zkoušená. nejradši bych pokračovala v tom, co jsem dělala poslední tři dny, nevycházela z baráku, ležela na posteli a čuměla do stropu. nevidím vůbec smysl v tom jít tam, učit se nějaký kraviny co stejně za pár dní zapomenu a psát nějaký písemky. vůbec nevím, proč bych tam měla pořád chodit. prostě jim na to kašlat no a co.. vždycky jsem to tak nějak zvládala, učila se, když byl hlášenej test ráno nebo o přestávkách a byla jsem podle většiny "dobrá studentka", mívám vyznamenání. ale prostě..proč?
v duchu svejch předchozích výsledků budu ale pokračovat a přinutím se něco naučit a jít tam. už mám jen týden, musím to přežít a pak můžu přemejšlet o tom, jestli tam ještě vůbec po prázdninách mám lízt (přehánim samozřejmě).

je vůbec možný, že už jsou zase prázdniny? kde je celej minulej rok prosimvás? nemůžu ho najít.
jak jsem strávila všechen ten čas? co jsem to dělala?
někdy na jaře 2011 jsem se začala hrozně moc soustředit na jídlo, cvičit a sledovat blogy, začala jsem s jídlem mít problémy, založila si blog, měla s jídlem ještě větší problémy, začala si všechno vyčítat a nakonec se dostala do tohohle depresivního stavu. o prázdninách jsem byla na táboře a 14 dní měla brigádu a víc si z nich nepamatuju. v září mi bylo tak špatně, že jsem začala (ne poprvý ale víc) přemýšlet, co kdybych se na všechno vykašlala a skončila se všim. pak jsem ale potkala M a viděla v něm možnost na chvli utýct od hnusný reality, chtěla jsem trochu žít a něco cítit, cokoliv, očekávala jsem i zklamání. ani nevim jak se trochu otevřela a začala pro něco žít. nějak jsem to vůbec nebyla já? a byla jsem mu vděčná za to že mi dal nějakej důvod proč jít dál. pak jsem ale zapomněla, jak blbě mi bylo před ním. on to začal brát hrozně moc vážně, znala jsem jeho rodiče on znal moje, chtěl se mnou bejt pořád, chtěl abych mu vyznávala lásku a já jsem si uvědomila jak daleko jsem to nechala zajít. protivilo se mi..ani ne tak on, jako ten vztah, začala jsem s ním být jen z povinnosti, protože jsem netušila, jak mu něco takovýho vysvětlit. ale logicky se to mezi náma pak posralo a jeho už přestaly bavit moje výmluvy, nenálady a utíkání a skončilo to. chtěl se pak vrátit zpátky, ale já jsem to odmítala, protože jsem si užívala opět nabytou svobodu, kde mě už žádnej pevnej vztah nedusil. namluvila jsem si, že mi bez něj bude fajn a že ho nepotřebuju. jenže postupně jsem vlastně ztrácela náplň každýho dne a neměla jsem důvod jít dál, to že jsem byla s ním mě nutilo ráno vstát z postele, něco se sebou udělat a vylízt z baráku. dostala jsem se zase tam kde jsem byla před rokem. a pak dál, ještě dál až úplně na dno. jak dlouho může člověk posouvat to pomyslný dno ještě víc dolů?
jak dlouho může člověk žít bez toho aniž by k tomu měl nějakej důvod, něco co by ho hnalo dál?
proč se snažit, když všechno stejně ztratíme a nakonec chcípneme sami?
(ne)prožívám spoustu dní bez toho abych si uvědomila, jak moc mrhám časem a jak málo žiju. apaticky nic nedělám. čekám na něco co nepřijde. čekám, jestli on nepřijde za mnou, jestli mě nezachrání. ale neudělá to, nemůže. i kdyby chtěl, tak já mu to nedovolím. nejde to.

dýchám zbytečně.
miluju bouřku.
 


Komentáře

1 S. S. | Web | 13. června 2012 v 17:16 | Reagovat

Kde je celej tenhle školní rok?
Kde jsou naše naděje a plány?
Proč jsme to nechali zajít tak daleko?
Proč nedokážem bejt "prostě v pohodě" jako všichni?

Myslela jsem si, kolik toho zvládnu..
Kolik toho my všechny zvládnem.
Síla. A odhodlání.
U mě rozhodně nebylo hraný.

Asi to jinak nejde.
Když člověk jednou začne přemýšlet jako my, cesta zpátky je těžká, ne-li nemožná.
Víme toho příliš mnoho.
Chceme příliš mnoho.

Ale nemáme "proč".

Už přes rok denně čtu blogy.
Už přes dva roky se denně přemlouvám, abych vstala z postele.
Už přes tři roky "držím dietu".
A nevidím smysl. Smysl života, konání, smysl lidí, smysl bytí. Všechno mi přijde bezcenný. Celej život.

Ale po tom všem musí přijít světlo na konci tunelu.
Malá svíčka ve tmě.
Hvězda na obloze.
Slunce po bouři.

Možná - Snad.

2 Saphire Saphire | Web | 13. června 2012 v 17:36 | Reagovat

Já byla ve škole včera. Po třech týdnech. Jo, překvapila jsem i sebe, že jsem vstala z postele.
Je to na nic.
Tik, tik, tak..to je zvuk toho, jak nám utíká čas.

3 Fittie Fittie | Web | 13. června 2012 v 20:51 | Reagovat

Ty třeba v kuse týden nechodíš do školy "jen tak" :O .. chápu že si udělá někdy volno.. ale třeba týden?
Jinak .. přijde mi , že ty už ani nechceš se probrat a žít.. že prostě už jenom chceš dožívat i když máš celý život před sebou :(

4 Blair Blair | 13. června 2012 v 22:37 | Reagovat

ahoj :) pamatuješ si ještě na mě?

5 Blair Blair | Web | 13. června 2012 v 22:38 | Reagovat

jéjé zapomněla jsem odkaz blogu

6 A. A. | Web | 14. června 2012 v 17:28 | Reagovat

Já si myslim, že bys do školy měla chodit. Možná si teď řikáš, jakej to má smysl, ale dejme tomu, že by byl třeba březen a ty bys najednou přestala chodit. A né pro žádnej zavážnej důvod, jenom kvůli lenosti (a OK, možná i kvůli výletu, ale ani to není zas tak velkej důvod). Začala bys mít blbou docházku a pak bys tam nechodila, protože by ses bála, co si ostatní budou myslet, moc dobře to znám.
Ty máš problém najít ve škole/v životě smysl...Já nevím, jak ti v tomhle pomoct :(. Chce to víc přátel, víc akcí a určitě se to časem poddá a ty si budeš užívat :)
Přítel je určitě důvod žít, ale když ho nemáš, neměla bys věšet hlavu. Třeba nejsi vztahovej typ, třeba jsi radši sama, nebo naopak ne, musíš to najít sama. Zkus se s někým seznámit, s nějakým novým klukem..uvidíš, co ti to přinese. Ale buď k němu za každý příležitosti upřímná, aby ses pak znovu nemusela vymlouvat...

7 Blair Blair | Web | 16. června 2012 v 11:08 | Reagovat

tak jsem si přečetla tento článek a musím přiznat, že taky nevím kam se poděl celý ten rok :( letos jsem maturovala, další etapu života mám ukončenou a mě je strašně.. připadá mi, že mi život proplouvá mezi prsty a já nejsem schopná ho chytit a naplno žít :(
Mám pořád problémy s bulimií :( pořád se mi drží :( už je to otravný :( zbržďuje mě :( nemůžu žít tak jak bych chtěla..
na blog jsem se vrátila protože ted mám období kdy se potřebuju někomu svěřovat :) vůbec mi blog nechyběl, závislosti na něm jsem se naštěstí už dávno zbavila..
a jak to máš ty s jídlem? pamatuji si, že si taky nějak zvracela ne? jak jsi na tom?

8 S. S. | Web | 16. června 2012 v 19:10 | Reagovat

Jsme spolu.. Když jsem s ním, je to celkem v pohodě, ale jinak jsem to pořád já.
Uzavřená, zlomená, bez iluzí a naděje.
Teda moment.. Tohle jsem fakt já?

Co se doprdele stalo s tou holkou, kterou jsem bývala?

Moje činy a nečiny, to co dělám se svým tělem..

Ne neignoruju to, že to jednou bude mít následky. Prostě si myslím, že žádný nebudou.
Vždyť vlastně ani neexistuju.

9 Saphire (dirty liar) Saphire (dirty liar) | Web | 16. června 2012 v 19:14 | Reagovat

jsem zase jinde, chci psát, ale nedokážu psát, co chci, ten strach je hroznej a nikdo to stejně nepochopí, nikdy jsem si nepřišla tak..rozbitá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.