// Setrvačnost.

12. března 2012 v 22:30
Vypnout budík. Násilím přinutit oči, aby se otevřely, udržet je otevřené. Vypotřebování obrovského množství energie jen na ten pohyb očních víček. Přimět svaly k pohybu, posadit se na posteli. Uvědomit si svoje, tak nemožně nenáviděné, tělo. Vstát, projít kolem zrcadla, radši bez jediného pohledu. Vrátit se k zrcadlu, potřeba se zkontrolovat. Chvíle zírání a pak radši znovu jít pryč. Kuchyně. S dobrým přesvědčením a žádnou chutí k jídlu si vzít jogurt a vločky, sníst to. Vydat ze sebe první trochu předstírání toho dne. Lehký smích, vtipy rodiny, pár prohozených slov, popřípadě vět. Zírání na koláč uprostřed stolu a na lidi, jak ho jí. Náhlé nutkání, trocha vnitřního boje, předem vědomě prohraného. Dát si jeden, chtít skončit, ale dát si i druhý a třetí, stále bez větší chuti na sladké. Pozorně sledovat jídlo ostatních, nechuť jíst víc než oni. Stejně si nakonec dát ještě alespoň jeden kus. A hrst oříšků. A banán. Jít do koupelny, obléknout se, namalovat na obličej alespoň nějaký výraz a odejít pryč.

Na rtech s pozdravem
V hlavě s otázkou, kam a proč to vlastně jdu a co tam budu dělat, koho uvidím a s kým budu muset mluvit, kolik úsměvů budu muset předstírat.
S pocitem bezmoci. S úzkostí. Strachem ze všeho a ze všech. S paranoiou. Že mě všichni sledují, kontrolují, hodnotí, kritizují, pomlouvají, vysmívají se.
S nechutí k sobě. A ke všemu okolo. Ke všem. K ještě větší nechuti k sobě za nechuť ke všemu a ke všem.
Se zoufalou prosbou, aby to už skončilo. Aby se něco změnilo. S vědomím vlastní neschopnosti cokoliv změnit. S neschopností uchopit realitu, s neschopností mít otevřené oči a zároveň doopravdy vidět, s neschopností se soustředit, s neschopností uchopit myšlenku, s neschopností uvědomění sí sebe sama.
S vyhlídkou na den plný předstíraných úsměvů, možná smíchu, veselých vět, nucené konverzace, snahy soustředit se, zaostřit pohled. Snahy pokračovat. Jít dál a nezastavit se.
S pocitem, že nic z toho, co za ten den udělám ani s kým budu mluvit, nebude mít ani trochu smysl.
S vědomím, že se přes den možná budu držet s jídlem, ale přijdu domů a s pocitem takové prázdnoty, že ji budu muset něčím alespoň na chvíli zaplnit.
S vědomím, že není nikdo, komu bych se mohla svěřit. Nebo spíš se cítit ode všech tolik odloučená a tolik neschopná vyjádřit, co cítím a jak mi je, že svěřit se někomu není možné.
S myšlenkou na smrt.
V srdci se zmatkem a chladem.
V očích se zoufalstvím.

S přáním moci se otočit, jít zpátky, znovu si lehnout do postele. Zůstat ležet. A už nevstát.
Ale s vědomím, že vykašlat se na všechno by znamenalo problémy. Otázky. Výmluvy, lži. Vysvětlování.
A tak raději dělat to, co je známé.
Nechat se pohltit, jako každý den, tím samým denním schématem co den předtím. I ten před ním a předchozích deset tisíc pět set osmdesát devět dní.
 


Komentáře

1 LamyLucy LamyLucy | Web | 13. března 2012 v 3:28 | Reagovat

Cítím se podobně, hlavně tady.
Nikomu nevěřit.
Na všechny se usmívat.

Už chci domů, kde můžu být sama sebou.

2 Saphire Saphire | Web | 13. března 2012 v 6:23 | Reagovat

Je to takové nic, velké únavné nic.. :(

3 Amatiel Amatiel | 13. března 2012 v 6:58 | Reagovat

Stejné pocity, stejné myšlenky..:(

4 Anabell Anabell | Web | 13. března 2012 v 7:18 | Reagovat

S tim výběrem vš a oboru jsem na tom asi úplně stejně jako ty, já vůbec nevím, co bych chtěla studovat ani na jaký škole, prostě nemam ani páru. Jako jo, baví mě bižule a trochu i chemie a dál? Netušim.

Všichni mi řikaj, že už mam jako nejvyšší čas, ale akorát blbě kecaj podle mě :D. A já jim na to taky kašlu, čekam, že ve čtvrtáku to prostě nějak přijde samo, jako to přišlo ke všem ostatním ten nápad. Ten se tim vůbec nezabejvam:D

5 Fittie Fittie | Web | 13. března 2012 v 16:45 | Reagovat

Tvůj den , tvoje ráno ? :/ ..
Já se jenom bála toho abych po tom "jdu do koupelny" nečetla něco méně příjemného než to obléknout se .. uf, nebylo to tam ! :)

6 S. S. | Web | 13. března 2012 v 17:05 | Reagovat

Procitnutí. Uvědomění si, že mý sny jsou pryč, zjistit co je za den a mít zase chuť spát.
Nemuset se přetvařovat. Aspoň na den být sama sebou.
Šlo by to.. kdybych se tolik neděsila toho, co se ze mě stalo.

Skvěle napsanej článek.
Bohužel (nebo vlastně bohudík) mu porozumí jen málokdo.
Jen ten, kdo zažil.
Neuvěřitelnou bolest srdce, do očí se ti tlačí slzy ale ty se směješ. Musíš. Ta maska, kterou máš pro společnost nasazenou, ta nikdy nesmí spadnout. Co by ti pak zbylo?

Prázdno, prázdno, prázdno.
Někdy otupující bolest, jindy pomíjivá radost.

Neznám recept na štěstí. A každým krokem se mu vzdaluju.

7 Chloe Chloe | Web | 13. března 2012 v 22:17 | Reagovat

Achjo, holka holka:( Jak tobě pomoci....

8 Ema Ema | 14. března 2012 v 13:43 | Reagovat

holka holka..co tak sa viac zamestnat?
chod vencit do utulku psy, hyb sa sportuj , chodievaj na dlhe prechadzky na luku..atd atd atd
ked nemas co robit, sa necudujem ze ta napadaju taketo sprostosti :)

9 KayaSc. KayaSc. | Web | 17. března 2012 v 15:47 | Reagovat

Co k tomu víc napsat?
Vystihla si to. Dokonale.
Už jsme jak roboti, naprogramovaní.
Kterým pomalu dochází baterka.
Každý den. Každodenní boj.
Úplně mě to zasáhlo.
Stejné pocity. Zmatenost, nesoustředěnost, ubíjející přetvářka... vše cos napsala.

takhle to cítím. takhle to je.
rozumím ti. znám to.

S myšlenkou na smrt.
V srdci se zmatkem a chladem.
V očích se zoufalstvím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.