// Darkness.

11. března 2012 v 10:53
Nemuset myslet.
Utéct.
Sama od sebe.

Chtěla bych vypnout mozek, myšlenky odsunout do pozadí. Kdyby se mi podařilo vypnout emoce, všechno by bylo jednodušší. Dělat všechno automaticky, nechybovat. Něco dokázat.

Děsí mě budoucnost. (I minulost a přítomnost, když už jsme u toho.) Jsem ve třeťáku sš, za chvíli se budu muset rozhodnout, co dál. Z čeho budu maturovat, kam půjdu na vš..Nevím, co chci dělat. Nevím, kde chci skončit.

Ale vím, že pokud mi bude i příští rok tak jak mi je, nebudu schopná to všechno zvládat.

Nic mě nebaví a na nic se nemůžu soustředit. A to ještě teď dělám tu autoškolu.

S kamarády si už tak nerozumím, vlastně si nerozumím s nikým. S nejlepší kámoškou si teď nemáme moc co říct, je mezi náma takovej divnej odstup. Nevím, jestli za to nemůžu já.. Vidí ale, že mi není dobře a nestará se.

S přítelem už je to úplně nanic, týden byl teď pryč, zítra se uvidíme jenom na chvilku.. Cítím, že jsme se úplně odcizili a už nemám chuť nějak to spravovat.
S. napsala "Nedokážu s někým dlouhodoběji bejt. Svazuje mě to, nemůžu dělat, co chci, neustále se někomu zpovídat, po delší době stejně většinou cítím spíš povinnost než touhu s ním bejt.
V tomhle jsem asociál."
A já se s tím plně ztotožňuju.
Jen si nedokážu představit, že bych mu tohle měla vysvětlovat..Nedokážu se s ním rozejít. Nevím jak, nemám sílu mu ublížit. A bojím se, co bude dál. Mám ho ráda, nechci, aby mě nenáviděl. Budeme se dál potkávat skoro denně ve škole..

Nedokážu ani pořádně uchopit myšlenku.

EDIT - Tak jsem se dozvěděla, že jsem moc blbá na to, abych zvládla matiku na architektuře, i kdybych se tam nááhodou dostala. Tak dík mami.
 


Komentáře

1 Chantal Chantal | Web | 11. března 2012 v 11:31 | Reagovat

Taky se trochu stotožňuju s tím textem, jen svým způsobem.
Hele, já taky nevěděla kam na VŠ, dokonce předtím ani kam na SŠ, je to na nic, že se tím vše rozhodne, ale pořád máš možnost volby, naházej si tam tolik výšek, kolik tě zaujme. A i kdyby tě pak nebavila, kdykoliv můžeš všechno změnit, přejít, ukončit. Neboj, vždy je možnost :)

2 S. S. | Web | 11. března 2012 v 13:17 | Reagovat

Možná je to všechno v sugesci. To by dávalo smysl ne? O čem nás ostatní, media, rodiče, kamarádi, přesvědčují, tomu časem uvěříme, ikdyby to byl sebevětší blábol. Opakovaná lež se stává pravdou.
Třeba by nebylo od věci se takhle autosugestivně přesvědčit, že jsme silný a že to zvládnem. Fňukat umí každej, já se v tom někdy doslova "vyžívám". Ale dlouhodobě je to pro mě kontraproduktivní. Řekla jsem si, že se budu přesvědčovat, že jsem silná, že zvládnu překonat svý horší já. Nikdo jinej to za mě neudělá.
A pokud ti někdo říká, že na něco nemáš, je to sice smutný, ale co takhle mu dokázat, že na to máš? Dokázat to sama sobě.
..já nevím, třeba to aspoň zkusit.

Rozumím ti, že nevíš, co dál. Já jsem teda ve druháku, takže mám víc času, ale  myslím, že ikdybych měla ještě pět let, stejně bych se nedokázala rozhodnout tak, abych byla přesvědčená, že je to skutečně správný a že toho nebudu litovat (a že to zvládnu). Ale o tom ten život je, ne? Jak to bylo v Twiligt. Náš věk není na to dělat rozhodnutí. Je čas dělat chyby, nasednout na špatnej vlak a jet bůhví kam, studovat filozofii protože tam není možnost udělat kariéru, rozmyslet se a přestoupit, protože .. tenhle věk už nám nikdo nevrátí, a až budem v důchodu brečet, bude pozdě.

Já vím, že to všechno víš a asi jsem ti moc nepomohla..
Někdy nám připadá, že jsem na všechno samy a že se k nám ostatní točí zády. Ale nejsme to náhodnou my, kdo se točí zády k ostatním?

3 Chloe Chloe | Web | 11. března 2012 v 15:14 | Reagovat

Můžeš dokázat cokoliv co budeš chtít pokud do toho dáš maximum! S  tím vztahem si ujasni jestli jej miluješ nebo ne, jestli s  ním chceš žít společnou budoucnost. Dívej, já měla s  přítelem tak šílenou krizi, a  teď? Zařizujeme se na cestu na ZÉLAND:-)

4 Saphire Saphire | Web | 11. března 2012 v 15:50 | Reagovat

Kolem může být tolik lidí a ty si přijdeš sama, s nikým nevydržíš, nemáš si s nimi co říct, ačkoli tě tohle užírá, jsi radši sama.
Mám pocit, že je všechno hrozně falešný, nereálný, vlastně ani nezáleží na tom, co uděláme, vždycky to dopadne takhle, že ano?
Ničíme se.
Proč nemůžeme přestat?
Ani nemám ten pocit, že proplouvám, spíš se topím, topím se tam, kde je vody sotva po kotníky, kdybych chtěla, kdybych měla sílu - postavím se a možná se tomu i jednou zasměju. Víš, jen si to přestav, jak kolem nás lidé procházejí, máčí si kotníky a nám přijde ta voda někdy tak ledová a někdy tak horká, nikdy jinak, ležíme v ní, mácháme rukama, brzo už ani máchat nebudeme a přestane se pokoušet nadechnout.
Nevím, kde tuhle kravinu beru, ale nenapadá mě nic jinýho.
Já vím, tolik myšlenek, ale jak se nimi vypořádat, jak ji nějak rozvinout, zjistit, co to opravdu znamená.
Nějaká velká chyba v naší hlavě. Zkrat. Jako když ti spadne mobil do vody, můžeš ho potom vyhodit. Mě by mohl také někdo vyhodit..
Chce to něco....

5 Saphire Saphire | Web | 11. března 2012 v 20:42 | Reagovat
6 Shery Shery | Web | 11. března 2012 v 21:13 | Reagovat

Stejné pocity...:(
Utéct od všeho a schovat se!
Moc ráda bych spřátelila:)

7 KayaSc. KayaSc. | Web | 11. března 2012 v 22:38 | Reagovat

Vážně bychom si měli bysme koupit nějakej obrovskej barák uprostřed ničeho.
Chci pryč. Odtud. Od všech.
Každý den, jsem tu nesmyslně o den dýl. Sami za neviditelnou stěnou, jejíž tloušťka se každým dnem zvětšuje.
And nobody is listening anyway.

A nemuset myslet, se mi daří už jen s alkoholem v ruce. Nebo, tak nějak vypnout. Ale to je šílený. To jseš, a nejseš.
Jen stroj.

Přítomnost, budoucnost, minulost.
Vše mě děsí.
Taky jsem ve třeťáku. Musíme si do konce týdne vybrat semináře do čtvrťáku. Měli bychom s je vybrat podle toho co chceme studovat na VŠ, popř. z čeho chceme maturovat.
Ale nevim ani jedno.
Nevěděla jsem to v prváku. Nevím to teď. Vědět to nejspíš nebudu.

Ach ano. Rodina.
Rodiče.
Lidé, kterým vděčíme (v našem případě "vděčíme") za život. V jistých chvílích je milujeme, jindy nesnášíme.
Jejich slova se nám zarývají do hlavy, do mozku.
Sami tomu uvěříme.
Ať už chceme nebo ne, je pro nás důležitý, co si myslí.
Ale jsou to jen lidi. Jako my. Mýlí se. Můžou být úplně mimo. Můžou být sebestředný. Můžou lhát.
Můžou být špatní rodiče.

A i přesto,
maj na nás vliv.

A tak prosím! Nenech se tim tak ovlivnit.
Jdi za tím. Jdi za architekturou. Dokaž jim, jak moc jsou mimo.
Aspoň to zkusit. Rozhodně to nezahazuj, protože, někdo si něco myslí.
Důležitý je, co si budou myslet, profesoři na architektůře. ;)

8 KayaSc. KayaSc. | Web | 11. března 2012 v 22:43 | Reagovat

Jinak knížky znějí vážně zajímavě.
!
Ráda bych si to přečetla.
neposlala by si mi to pdf na mail?:
KayaSc@seznam.cz
doufám, že si vzpomenu na heslo, je to založený už dávno.

A s K. jsem nešla. Byla jsem vyřízená, měla jsem jednodenní brigádu.
On byl taky utahanej, tak sme se dohodli, že půjdeme jindy.
Ale když s nim je to taky těžký. Jemu z očí přímo tryská - závazek. Dlouhodobý. budu tě dusit, než tě úplně neudusim.

Myšlenku taky nějak nedokážu uchopit.
Jen tak létají, a když už jí skoro máš, letí si dál a je bombardovaná stovkami dalších.

A s přítelem to asi nech osudu. Nějak to dopadne.

9 Nills Nills | Web | 12. března 2012 v 13:33 | Reagovat

Ano nejvíc potěší, když ti to poví maminka.
S kamarády to mám ted podobně. Všechno mi vpříjde, že se zhroutilo, ale musíš jít dál. Snažit se to spravit. Všechno, co jsi pokazila dát zase dohromady a mít se fajn.
Nevím vjaké to je, když se ti všechno spraví, když máš bezchybný život, protože jsem ho nikdy nezažila, ale věř, že když se budeš snažit půjde to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.