na Blog.cz

Je mi divně.

Mám teď nějak pořád co na práci, což teda neznamená, že tu práci dělám, ale zas ne že bych nedělala nic. Mám celkem reálný věci, nad kterejma můžu přemejšlet, který bych měla vyřešit, který bych měla udělat a dělat, skoro bych až mohla říct, že nestíhám.

Ale.

Depresivní nálady, chuť na všechno se vykašlat, nutkání nevěřit nikomu. Samozřejmě je to pořád se mnou.

Bojím se.

Ale už to nemá tak velkou sílu. Zdá se.

Jen pocit nereálnosti a neschopnost pořádně se soustředit přetrvává.

Musím řešit věci hezky postupně, jednu za druhou. Víc věcí nezvládám a je toho pak moc.

Nevim jestli je to pochopitelný nějak.

Jen potřebuju zaznamenat nějakej posun.

Příště možná konkrétněji.

Snažit se nepomáhá. Snažim se bejt v pohodě. Měla jsem narozky, v pohodě, bylo mi fajn, udělala jsem si velký plány a začala s nima něco dělat.

Stačí malá záminka a všechno jde zase zpátky do prdele. Co by ne..

Dostala jsem od kamarádky velkou čokoládu, načali jsme jí ve škole a snědli ve třech. Od další kámošky jsem dostala stejně tak čokoládu a tu jsem si hezky odpoledne snědla sama.

Nenávidím za to je i sebe.

Je to kravina?

Moc to řešim?

Proč mě něco takovýho dokáže dostat do větší deprese než cokoliv jinýho?

Samozřejmě jsem přišla domů a pokračovala. Vždyť už je to stejně jedno. Ať to zase skončí "špatně".

A opět jsem na dně.

Nenávidim se, tak moc, že mě to dusí, drží mimo všechno a všechny.

Nedokážu s nikým mluvit a tak mi nikdo nerozumí.

Samozřejmě že vím, že si za to můžu sama.

Znechucená existencí, beznadějně debilní člověk.

Nedivím se lidem, že odchází pryč.

S M, se kterým jsme se dohodli, že "budeme kamarádi, protože se máme pořád rádi" se samozřejmě v podstatě vůbec nebavíme. Nedokážu za ním jen tak jít a mluvit s ním. Je jednodušší nechat ho bejt.. Je jednodušší nemyslet na to, co bylo, co mohlo bejt kdybych nebyla blbá. Nemůžu na něj myslet. A stejně mu bude líp, když mu nebudu zasahovat do života. Přála bych si, aby si někoho našel. Někoho, kdo ho bude milovat a s kým bude šťastnej. Vážně bych ho chtěla vidět šťastnýho.

Kolikrát ještě spadnu, kolikrát se budu ještě muset zvedat?

Nemůžu, teď si to nemůžu dovolit, teď ne, prosím.

Už nechci.

Kolikrát to ještě vydržim?

A má to vůbec cenu?

K tý architektuře..

Máte asi pravdu, že bych to zkusit měla.

Jinak si budu vyčítat, že jsem to nezkusila.

Sice si vážně myslím, že na to nemám.

Ale..

Nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry, žejo.

Nemusím se přece rozhodovat teď hned. Můžu to zkusit, udělat pro to maximum, podat si přihlášku a jít na příjmačky. Když si podám přihlášky i jinam, třeba na toho nutričního, vždycky se můžu rozhodnout jinak, i kdyby mě přijali. A když mě nepřijmou, aspoň budu moct říct, že jsem to zkusila.

Proč to řeším teď - o prázdninách se koná několikadenní kurz pro zájemce o architekturu a budoucí studenty a je to celkem drahá věc, no a já jsem se rozhodovala, jestli z rodičů tolik peněz vytáhnout a jet tam, nebo jestli je to zbytečný. Takže..tam pojedu. Třeba mě to přesvědčí, že to fakt chci dělat, nebo naopak, že to není nic pro mě a že bych měla hledat jinde.

Potřebuju něco dělat. Mít cíl.

Nemůžu se schovávat a chcípat sama někde v koutku pod postelí.

Je mi ze sebe ale blbě, potřebuju se cítit líp, potřebuju pořád i zhubnout, samozřejmě.

Takže tohle je asi ono.

Jestli se budu chtít zase někdy na všechno vykašlat, tak mě pořádně nakopněte do prdele.

Nic nestíhám a nic nedělám.

Nemám čas a málo spím, ale jinak se už v poledne těším, aby den rychle utelk a byl večer.

Měla jsem tolik času "než bude květen" "než mi bude 18" "než budu dělat závěrečky v autoškole" "než budou maturity"..kouknu se do kalendáře a..co to má bejt? Kam se poděly všechny ty dny? Kde jsem to byla? Cože jsem to dělala?

Nechápu.

Opět mám problémy s jídlem, nevím co jíst, jím špatně a doma mám nutkání se přejídat a občas to skončí..špatně.

Posunuju svoje cíle z "do prázdnin" na "do začátku školního roku". Fajn no. Oukej.

Je mi špatně z rozhodování se a z přemýšlení o budoucnosti. Musím se rozhodnout, co budu dělat celej život. Pořád bylo dost času a teď.. I´m not ready for this!!

Přístí ročník bude maturitní, takže se musím rozhodnout do podzimu, kam se jako budu hlásit. Moje "vysněná" architektura se ukazuje jako doprdele těžkej obor, náročný studium, hnusná matika, umělecký kreslení, nechutná fyzika, spousta projektů, málo spánku, žádnej volnej čas. Nejsem si vůbec jistá, jestli bych to zvládala. Spíš ne než jo.

Jenže jediná další věc, co by mě celkem zajímala je obor nutriční terapeut, což ovšem nevim jak bych zvládala z hlediska psychickýho a mejch problémů s jídlem. A navím mi to přijde..já nevim, neperspektivní?

Jinak mám na výběr jen humanitní obory, ty mi byly vždycky nejbližší, ale studovat jazyky, češtinu, psychologii, sociologii..nevidím pro to moc využití.

Jestli máte některý jakejkoliv nápad, sem s ním.

Přijdu si jak ustrašená malá holčička ve světě dospělech, co se panicky bojí vyspělejch vztahů, zodpovědnosti, samostatnosti a vidí se stále jako dítě.

Dívám se ale nevidím.

Poslouchám, ale neslyším.

Přikyvuju, ale nevnímám.

Jsem, ale umírám.

Myšlenky nejsou činy.

Tolik věcí, který bych chtěla udělat.

Ale nemám sílu.

Nedokážu se bavit.

Nic nechci, nic mě nebaví, nikdo mě nezajímá.

Jako by nic nemělo cenu.

Jako by to všechno stejně bylo jedno.

Už dlouho jsem nepsala klasickej článek, pořád to je o nějakejch nepochopitelnejch úvahách a divnejch myšlenkách, takže.. Zase jednou něco srozumitelnýho, o tom, co se teď kolem mě děje.

Tuhle jsem našim vzala z kuchyně rum, kterej máma používá na pečení a tak, protože jsem se nutně potřebovala něčeho napít. Další den jsem šla do vietnamský večerky, že koupím novej a vrátím na místo, aby nic nepoznali. Ovšem za pultem stála asi desetiletá holčička, vietnamka samozřejmě, a chtěla po mě občanku. Jasně že jsem řekla, že jí nemám u sebe, protože mi 18 bude až za měsíc, ale blbá holka nebyla takže jsem se tam s ní chvíli hádala, ale nakonec mi to nedala, kráva jedna malá.:D Měla tam kamery, takže jsem si fakt netroufla jí to vzít a nechat jí tam peníze. Přechcala mě desetiletá vietnamka, bože kde to jsme.:D

Noale to už je dýl. Dneska jsem si napsala test z němčiny, s přípravou hezky jen před hodinou a jako fajn.

Odešla jsem ze školy dřív, protože se mi nechtělo na suplovanej seminář, měli jsme ředitele a to jako promiň ale fakt nee. Zašla jsem si do drogerie a potkala tam bejvalýho (M.) s jeho (a celkem i mojí) kámoškou, a protože jsem asi před tejdnem slyšela nějaký drby typu "on jí chce", který jsem fakt slyšet nepotřebovala, trochu mě to vyvedlo z míry. Ale tak fajn, šla jsem do autoškoly a měla jsem jízdy. Učila jsem se parkovat a fakt mi to nešlo.:D Jestli udělám závěrečky na 1. pokus, bude to velkej zázrak.

No ale jak si tak jedu tak najednou vidím, jak proti mě jede M. na motorce. Divil se, že mě viděl.:D Zrovna jsem stála na semaforu a jak jsem se pak rozjížděla, tak mi to chcíplo. :D

Následně jsem šla na autobus a potkala tu jeho kamarádku.

V autobude jsem málem strkala hlavu z okýnka a dýchala čerstvej vzduch, co voněl po dešti, protože předtím před chvílí pršelo, ale jinak bylo příšerně horko a dusno. Doplazila jsem se domů a zjistila, že jsem se umístila mezi prvníma v jedný soutěži, na který jsem byla minulej tejden a postupuju do státního kola. Další pecka dneska, protože se mi to vůbec nepovedlo. Ale nevadí, asi ostatní byli blbější než já.:D

Brácha mi vyprávěl o maturitě, kterou dneska psal z češtiny. Mají (svině) o jeden předmět míň, než z kolika budu maturovat já. Vážně se mi chce maturovat z němčiny, fakt že jo.

Noale.. teď sedím v pokoji u notebooku, popíjím Frisco (o kalorický hodnotě mi nemluvte), kašlu opět na Jillian a sokoliv jinýho, kouknu se na Hotel Paradise (bez komentáře, jednou jsem se na to koukla, abych zjistila, jak moc je to debilní a zjistila, že to je fakt NEJVÍC debilní, ale..nějak mě to chytlo:D) a půjdu si brzo lehnout (chci ale..už se vidím).

Doufám, že se máte fajn.

So easy to give up.

Everything.

Everytime.

Forever.

When every move, every step is almost impossible.

Just keep trying.

..until the very end.

Stupid and

naive bitch.

And before its over, try anything you want.

Take everything you need.

And all you have to is die.

At the sweet end.

V noci jsem nemohla spát.

Škola.

Ven s kamarádem (L.)

Autoškola.

Domů.

Nevím z čeho, ale dost mě bolí koleno. Takže žádná Jillian, nic.

Čarodejnice neslavím stejně jako velikonoce a většinu podobnejch kravin.

A prvního máje pravděpodobně tradičně "uschnu".

Moc přemýšlím, já vím. Ale potřebuju si všechno tak nějak urovnat, všechno si rozmyslet, co dál.

Jídlo se mi už tak nejde, piju taky málo a kašlu na Jillian, takže to budou spolu s delším spánkem opět moje cíle příští týden.

Je sice (jen) duben, ale sakra, vždyť už je léto! Musíme makat!

Ale jinak..

Tohle počásí je IDEÁLNÍ!! Chtěla bych, aby bylo jako dneska pořád. 25-30 stupňů, příjemnej vítr a polojasno, takže slunce tolik nepaří a je fakt nádherně. ♥

Víkend byl docela povedenej. V pátek jsem byla místo školy na jedný soutěži v Praze, v sobotu na svě hodiny na kole, pak se jen tak flákat a opalovat a jít k babičce na oslavu (:D) a dneska opět na dvě hodinky na kolo a s kamarádem ven. Je mi celkem příjemně normálně.

Je tady někdo kromě mě, kdo jde jak idiot zítra do školy nebo máte všechny volno?! :D